„Werner svým plastickým cítěním patří k modernímu sochařství. Jeho díla mnohdy nejsou kompaktní v jediné hmotě skla. Patří mezi umění otevřené struktury, bez klasického ohraničení forem, tvarů a ploch.“
Každá výstava klade otázky. Provokuje hodnotící soudy. Chce podnítit, zahájit diskusní střetnutí. Poskytuje k některým hodnocením důkazy a nechce se dát uchlácholit fikcí „historického odstupu“, kterého je zapotřebí k pronášení pevných „objektivních“ soudů. Nemůžeme na takový odstup čekat. Každý hodnotící soud nad naším českým moderním uměním, v tomto případě sklem, jeho charakterem a specifikou, je jen zkusný a pracovní.
Werner svým plastickým cítěním patří k modernímu sochařství. Jeho díla mnohdy nejsou kompaktní v jediné hmotě skla. Patří mezi umění otevřené struktury, bez klasického ohraničení forem, tvarů a ploch. Z naznačeného vyplývá, že autor velmi výrazně přemýšlí o tendencích umění dvacátého století, které je poznamenané především stíráním hranic jeho jednotlivých druhů, disciplín a vznikáním nových typů.
Werner se soustřeďuje na vytváření autorských děl skleněných plastik, objektů s plným zaměřením na jejich výtvarně estetický účinek. Využívá optické vlastnosti daného materiálu a snaží se působením světla zvýraznit jeho tvary, které obohacuje barvou v souladu nebo v kontrastech s celkovým tvarem.
Na světě je 27 měst s větším počtem obyvatel, než má naše republika. Chceme podávat umělecké důkazy, jakými se honosí staré státy a velké národy. Je tu kromě měřítek vnitřního okruhu působnosti ještě měřítko objektivnější: měřítko velkého cizího světa kolem. Měřit znamená srovnávat. Jsem přesvědčen o tom, že tyto úkoly Pavel Werner s úspěchem naplnil.